3D hry, filmy 3D a další - Šedesát let ve třech rozměrech

Když měl v roce 1983 premiéru horor Čelisti 3D, lidé byli ze závěrečné scény, kdy se žralok probourá sklem do kontrolního střediska nadšení a skoro zapomněli na to, jak špatný film vlastně právě viděli. I když z pohledu dneška působí spíše jako dílo člověka, který její tvorbě dal maximálně pár desítek minut práce v libovolném grafickém editoru, nic to nemění na tom, že se jedná o jednu z prvních větších ukázek třídimenzionálního zobrazení (dále jen 3D) v praxi.

3D bylo poprvé využito už v padesátých letech, čemuž se ani nechce věřit. Do širšího povědomí se však dostalo až o tři desítky let později, v letech osmdesátých, kdy se jej režiséři Joe Alves a Steve Miner rozhodli využít jako jeden z hlavních taháků pro druhá pokračování filmů Čelisti a Pátek třináctého. Zajímavé je, že i v té době byla pro zpracování 3D obrazu využívána prakticky nezměněná technologie, vyvinutá už na počátku padesátých let, která spočívala v tom, že scény, u nichž mělo následně dojít k využití 3D efektu, byly natáčeny pomocí dvou kamer, kdy jedna snímala záměr určený pro pravé oko a druhá pro levé. Tato technologie byla z pochopitelných důvodů nesmírně nákladná a aby měl divák šanci obraz vidět správně, bylo zapotřebí 3D brýlí, což se ukázalo býti jedním z hlavních kamenů úrazu, když se výše zmíněné filmy chystaly na svoji televizní premiéru. Tento problém se však nakonec podařilo vyřešit jednoduše tím, že pro účely televizního vysílání byla z kopie filmu odstraněna půlka záběru, což však způsobilo nutnost zmenšit celkové rozlišení, díky čemuž už tak průměrné filmy začaly vypadat ke všemu ještě šuntézně.

Zlatá devadesátá

O neskutečný nárůst popularity 3D se postarala na počátku devadesátých let společnost SoftDisk, z níž se v roce 1991 stala dnes již notoricky známá firma id Software. Ta hned v roce svého založení vydala (ještě pod záštitou SoftDisku) hned dvě hry pro DOS, které působily doslova jako zjevení. První z nich vyšla v dubnu a nesla název Hovertank 3D. Ačkoli dnes by podobně vypadající hru s naprostým minimem prostředků neměl problém vytvořit ani podprůměrný programátor, nic to nemění na skutečnosti, že Hovertank už navždy zůstane tou hrou, která světu ukázala, že zábava při hraní her nemusí být čistě dvojdimenzionální záležitostí.

Na úplném začátku vývoje 3D her je krásně vidět, jak rychle technologie postupovala kupředu. Na Hovertank 3D navázal už v listopadu roku 1991 titul Catacomb 3D, postavený jen na lehce vylepšeném enginu, jehož základy byly o rok později využity ve slavné hře Wolfenstein 3D, jež mnoho lidí dodnes chybně považuje za první trojrozměrnou hru. Catacomb 3D jako první hra svého typu, která využívala různé typy textur a poprvé se v ní také objevilo hledání klíčů pro otvírání různobarevných dveří. Nesmíme také opomenout zmínit, že na rozdíl od Hovertanku už v ní také fungovala hudba.

Prudký narůst popularity 3D vedl u mnoha vývojářských týmů ke vzniku filozofie, podle které je vytvoření alespoň jedné 3D hry nezbytné pro udržení firmy při životě. Vznikly tak tituly, na které se v průběhu let tak trochu pozapomnělo, přičemž se ale nejednalo o zavržení hodné kousky. Tituly jako Heretic či Hexen se žel bohu utopily ve stínu velkých her Doom a Doom 2 od id softu. Když už mluvíme od této firmě – id software se tvorbě 3D her začal naplno věnovat už na počátku devadesátých let, ale nezanevřel ani na vývoj klasických 2D plošinovek, které si stále držely vysokou oblibu. V letech 1990–1991 se v jeho kancelářích zrodila celkem šesti dílná, mimořádně úspěšná, série Commander Keen. Jejich popularita však po větším rozšíření 3D titulů začala stále více klesat a poslední, v pořadí sedmý, díl, který není brán jako součást série, už prošuměl takřka bez povšimnutí.

Na počátku devadesátých let o sobě dalo rovněž vědět filmové studio Pixar, v té době vlastněné spoluzakladatelem společnosti Apple, Stevem Jobsem. V roce 1991 tato, tehdy nepříliš známá, firma, uzavřela smlouvu se společností Disney, podle níž pro ni měla připravit celkem tři celovečerní filmy. Jedním z nich se stal Příběh hraček, první celovečerní film vytvořený kompletně v 3D grafice. Snímek sklidil obrovský úspěch a tehdy malému a trápícímu se studiu Pixar pomohl dostat se mezi nejuznávanější filmová studia, kde setrvává dodnes.

Jmenuji se Cameron, James Cameron

Začátek nového milénia přímo volal po tom, aby filmaři a vývojáři předvedli světu něco nového, z čeho si lidstvo sedne na zadek. Prvním, komu se to podařilo, se v roce 2003 stal režisér James Cameron, který se dokumentem Tajemství Titanicu na první pohled pouze snažil vyždímat ještě nějakou tu zlatku navíc ze svého pět let starého megahitu, oceněného jedenácti Oscary. Pravda je však jiná a snímek tak představuje vůbec první film, jenž je natočen kompletně pomocí 3D kamerového systému Fusion.

Skeptikův komentář

Závěrem tohoto textu si pojďme položit jednu zásadní otázku…je 3D skutečně něco, co bude v budoucnu nedílnou součástí jak interaktivní, tak filmové zábavy? Jistě, už dnes vzniká celá řada filmů a díky projektu Oculus Rift také her, které se snaží z této technologie vyždímat maximum a využít ji jako hlavní způsob toho, jak oslovit diváky/hráče. Většinou se však jedná spíše o menší projekty, které, a teď to bude možná znít trochu arogantně, nemají divákovi co nabídnout. Jistě, vypadají nádherně, ale když si u nich odmyslíte využití technologie 3D, tak vlastně zjistíte, že jsou naprosto obyčejné a ničím nezajímavé. Krásným důkazem tohoto faktu může být třeba nedávná televizní premiéra filmu Gravitace. Ten určitě vypadal úžasně v kinech, pokud jste si tedy připlatili za 3D projekci, ale v základní 2D podobě neměl divákovi absolutně co nabídnout.

Jednoho dne určitě přijde doba, kdy budou všechny domácnosti po celém světě vybaveny 3D televizory, největší televizní stanice budou vysílat výhradně ve 3D a 2D jako takové se odporoučí do věčných lovišť. Zatím však, ačkoli už má na krku pět křížků, tato technologie stále zůstává jen v plenkách a lidé s ní pořád spíše experimentují, než aby s její pomocí vytvořili nějaké opravdu úctyhodné dílo, i když třeba takový Avatar k tomu neměl daleko a neexistuje mnoho důvodů, proč nevěřit v úspěch právě připravovaného druhého dílu. I tak však existuje jistá pravděpodobnost, že za pár desítek let se na něj bude pohlížet stejně, jako na nechvalně proslulou scénu z konce Čelistí 3, protože rychlost vývoje 3D už sice není tak vysoká jako v dobách Hovertanku 3D, kdy se evoluce odehrávala každého půlroku, ale každých pár let se i tak objeví něco, co člověka překvapí a donutí ho zamyslet se nad tím, kam až ty moderní technologie můžou zajít. Před pár lety to byl systém VR, nedávno zase byla provedena jedna z prvních operací žlučníku pomocí 3D programu…a co bude dál?