Emulátory - Způsob, jak si snadno zahrát staré hry

Nostalgie je potvora, mající ve zvyku idealizovat uplynulé časy, ať už tyto byly jakkoli mizerné. Když si nedáte pozor a necháte ji, aby vás pohltila, může se vám velmi snadno stát, že si začnete myslet, že třeba Hitler byl výborný politik, jenž měl s Německem jen ty nejlepší úmysly.

Tuto definici nostalgie poměrně často využívám při hospodských seancích ve chvílích, kdy dojde řeč na počítačové hry a někdo začne prohlašovat, že ty, vydané před řadou let, byly nesrovnatelně lepší než ty, které hrajeme dnes.

Něco pravdy na výše uvedené notoricky známé hlášce samozřejmě je, ale i tak je potřeba brát ji s rezervou. Důvodem, proč se na starší herní tituly vzpomíná s takovou láskou, je z mého pohledu především to, že při jejich hraní nám bylo méně let a naší největší starostí tudíž nebylo vydělat dostatek peněz na zaplacení složenek, ale pokoření finální úrovně v prvním Metal Gearu.

Zda si některé herní tituly skutečně zaslouží, aby na ně bylo vzpomínáno jako na legendy a špičky žánru, je dnes již poměrně těžké soudit. Doba se posunula jinam a to, co před deseti lety představovalo technologickou revoluci, může z dnešního pohledu působit zastarale, neřkuli nepoužitelně.

Tímto oslím můstkem se dostáváme k hlavnímu tématu tohoto článku, kterým jsou emulátory všeho druhu.

Pojďme si nejprve položit otázku: co to vlastně je emulátor? Zjednodušeně řečeno – jedná se o program, povětšinou velký maximálně pár desítek megabajtů, díky kterému máme možnost na našich strojích spustit programy, jejichž datová struktura je již s moderními operačními systémy nekompatibilní. Může se jednat o programy z dob systému DOS, ale také o hry vyvinuté pro některé ze starších konzolí – NES počínaje, Playstationem kon­če.

Není to tak, že by každý emulační program byl schopný spouštět úplně všechny typy softwaru. To rozhodně ne. Pokud se rozhodnete zavzpomínat si na první díl herního hororu Silent Hill, jenž mimochodem nikdy nevyšel pro počítače, budete muset sáhnout po jiném, než když budete chtít zamáčknout slzu nad českou klasikou Vlak.

Pojďme se tedy nyní podívat na několik emulačních programů, které sice ze své podstaty nejsou úplně stoprocentně dokonalé, ale ve svém oboru rozhodně patří k naprosté špičce.

DOSBox

O emulátoru DOSBoxu už zajisté slyšel minimálně jednou každý, kdo se alespoň lehce zajímá o dění na scéně informatiky. Jak již jeho název napovídá, disponuje možností spouštět staré programy z éry operačního systému DOS a to povětšinou naprosto bez námahy – pokud to tedy uživatelem zvolený program umožňuje.

Před tím, než se rozhodnete si DOSBox stáhnout a zahrát si některou z vašich oblíbených her z let minulých, je potřeba si uvědomit jednu důležitou věc: s největší pravděpodobností budete narážet na problémy s grafikou, případně hardwarovou náročností. Není to dáno ani tak tím, že by staré hry byly náročné na hardware, ale tím, že většina programů z dob DOSu disponuje funkcí zvanou DPMI, jež jim dává možnost využívat naplno vymožeností moderních procesorů, které za normálních okolností nejsou dostupné v takzvaném real mode.

SCUMM

SCUMM je název stařičkého enginu, který využívalo slavné studio LucasArts pro vytvoření svých nejslavnějších titulů jako Monkey Island či Loom. Už tato první věta lehce napovídá, že program, jenž nese jeho jméno, nám poslouží hlavně a především v případě, že jsme fanoušky starých adventur.

V případě emulátoru SCUMM v žádném případě neplatí, že byste s jeho pomocí mohli spouštět pouze tituly, které byly před lety vytvořeny pomocí jeho jmenovce. Využijete jej i v případě, že si budete chtít zahrát klasiky jako Neverhood či Broken Sword (přesněji řečeno první dva díly). Za jednu z mála nevýhod tohoto emulátoru můžeme považovat lehce komplikovanější uživatelské rozhraní, které může být pro nezkušené uživatele matoucí.

nGlide

Zatímco pro spuštění nejstarších akčních her jako DOOM či Quake vám postačí výše zmíněny DOSBox, pro zahrání si stříleček z konce let devadesátých budete muset sáhnout po emulátoru nGlide. Jeho nespornou výhodou je, že při prvním zapnutí nebudete nuceni prakticky nic nastavovat (na rozdíl třeba od SCUMMu) a většina her vám pošlape jako hodinky. Jako drobný nedostatek můžeme naopak vnímat fakt, že zatímco DOSBox vám umožní spuštění prakticky jakékoli hry, podpora titulů pro nGlide je postupně přidávána, takže je možné, že váš milovaný titul si s jeho pomocí zatím nepřipomenete.

ePSXe

Když spatřil světlo světa první Playstation, nebyla hraní na počítačích předpovídána zrovna nejšťastnější budoucnost. Bylo to v době, kdy konzolové hry skutečně vypadaly o třídu lépe, než ty počítačové a v některých případech se i lépe hrály, což vlastně platí i dnes a rád vám to potvrdí každý, kdo přišel do styku s nějakou zmršenou konverzí (poznávací znamení – LA Noire).

Dnes je tomu samozřejmě již jinak a hraní na počítačích má stále své pevné místo. Na konci devadesátých let však vzniklo několik vynikajících titulů, které byly směřovány pouze na konzole. Jedním z nich byl například legendární první Silent Hill.

Výhodou emulátoru ePSXe, umožňujícím spouštění her původně vytvořených pro první dva Playstationy, je, že** je dostupný ve verzi nejen pro Windows, ale i pro Linux a MacOS**. Při hraní her s jeho pomocí byste neměli narážet na žádné výraznější problémy, jen si musíte dávat pozor na proklatou klávesu escape, která celý program bez milosti a jakéhokoli optání uzavře.

V tomto článku jsme zmínili několik nejpoužívanějších emulačních programů. Rozhodně jsme nevyjmenovali všechny, to bychom tu byli až do příštích Vánoc. Obecně platí, že prakticky každou starou hru z jakékoli platformy je i dnes možné spustit, i když v některých případech se to neobejde bez jistých obětí v podobě rozbitého obrazu či ne zcela funkčního ovládání. Jestli však mají zmíněné programy nějaké plus, tak je to možnost nastavit si je tak, aby přesně splňovaly vaše nároky.