Piráti a protipirátské ochrany - Pirátské hry, cracky a cd klíče již nejsou v módě

Není tomu tak dávno, co jsme vám na našem webu přinesli článek, v němž jsme zavzpomínali na dobu, kdy se ke slovu poprvé dostaly torrent trackery, které velmi výrazným způsobem ovlivnily způsob, jakým k softwaru přistupují nejen koncoví uživatelé, ale i jeho vývojáři.

Člověk by skoro řekl, že počítačové pirátství (záměrně neříkáme internetové) před rokem 2000 bylo jen velmi okrajovou záležitostí. Opak je však pravdou. Když se v Česku po takzvané Sametové revoluci začali objevovat první počítače, tak téměř s každou instalací operačního systému Windows, o jejíž legálnosti se rovněž dalo úspěšně pochybovat, kolovala i floppy disketa, na níž byly nahrány ilegální kopie her a programů jako Prince of Persia, Sky or Die či CD Audio Player. Je však třeba si uvědomit, že v první polovině devadesátých let u nás prodejny specializované na prodej počítačů a doplňkového vybavení nebyly zdaleka tak rozšířené jako dnes, takže každý musel brát to, co se mu nabízelo.

Slovo dalo slovo

Tuzemští vývojáři si této skutečnosti byli dobře vědomí, což je také jeden z důvodů, proč svá díla zpočátku nechránili natolik intensivně, jako tomu mělo být o pár let později. Například jedna z prvních českých her vůbec, 7 dní a 7 nocí, se dala hrát v ilegální verzi prakticky bez omezení, hráči, kteří si jí však pořídili legální cestou, dostali navíc možnost užít si soubor erotických miniher, které uzavíraly každou její kapitolu. Pro jejich spuštění bylo potřeba zadat do dialogového okna určité slovo nacházející se v oficiálním herním manuálu. Pokud jste jej neměli k dispozici, protože jste si hru nekoupili, tak nebyl váš zážitek nikterak omezen, akorát jste se holt museli obejít bez interaktivních erotických scén, což možná nakonec možná představovalo drobné pozitivum, protože jejich ovládání pomocí myši bylo dost divoké a celá řada hráčů při jejich plnění zničila více počítačových hlodavců, než při hraní celé trilogie Diablo dohromady.

Podobný způsobem, i když už o něco sofistikovanějším, se k ochraně svého díla před piráty postavili tvůrci nechvalně proslulého dungeonu Prokletí Eridenu. Hra se v nelegální verzi tvářila zcela nevinně a teprve před vstupem do posledního, osmého, levelu hráče vyzvala k zadání série slov z manuálu, což trochu zkomplikovalo její uvolnění jako freeware, ke kterému došlo jen pár let po vydání.

Piráty tu nechceme!

Může se zdát, že podobný způsob ochrany, kdy hra hráče nechá, aby její upirátěnou verzi směle hrál a následně mu hodí větev pod nohy, je již přežitkem. Opak je však pravdou. Nemusíme chodit daleko – stačí si vzpomenout na české RPG Numen. V jedné ze scén je hráč proměněn na pavouka a z této šlamastiky mu následně musí pomoci čarodějnice. Ta mu však, pokud hraje ilegální kopii hry, sdělí, že pirátům nepomáhá. Smutné je, že celá řada hráčů, kteří nebyli s to si tento titul poctivě koupit, šla po tomto dialogu brečet na oficiální fóra a tvůrce začala osočovat z toho, že na něco podobného přece nemají právo. Mají, milé děti. Mají.

To samé v bleděmodrém se zopakovalo i letos při vydání titulu The Sims 4. Pokud jste si jej nelegálně stáhli, tak jeho grafika po chvíli začala kostičkovat, což pochopitelně celá řada pirátů šla bez ostychu hlásit přímo vývojářům jako závažnou chybu, která musí být co nejdříve opravena.

Podobný způsob ochran se může na první pohled jevit jako nesmírně efektivní, doba však postupuje neúprosně rychlým tempem vpřed a to, co fungovalo včera, nemusí fungovat dneska, neřkuli zítra. Zadávání slov z manuálu postupem času, zejména po masivnějším rozšíření internetu, začalo být jako protipirátská ochrana takřka nepoužitelné a i prvky omezující hratelnost se zatím vždy podařilo několika šikovným programátorům-amatérům po několika dnech obejít. Z tohoto důvodu se vývojáři po roce 2000 stále častěji začali uchylovat k využívání ochranných softwarů třetích stran. Nebudeme zde vyjmenovávat všechny, zmíníme pouze jeden, který se zapsal do historie velmi negativně – Starforce.

Pirát, nebo poctivec, trpět budou všichni!

Starforce je jedním z hlavních důvodů, proč lidé začali vnímat protipirátské ochrany jako něco, co nemá za cíl pomoci autorům ochránit jejich dílo, ale poškodit nějakým způsobem počítač uživatele, který je dostatečně hloupý na to, aby si je spolu se zakoupeným softwarem nainstaloval. Program Starforce byl a bohužel stále také je, s prominutím, série na sebe volně navazujících průserů. V Česku zřejmě nejznámějším produktem, využívajícím této protipirátské ochrany, je první díl trilogie Posel Smrti od berounského studia Uknown Identity.

Celá řada hráčů si, což ostatně jeden z tvůrců přiznal v dobovém rozhovoru pro nejmenovaný herní magazín, po instalaci hry stěžovala, že Starforce nejen že není ochoten dovolit člověku, jenž si hru poctivě koupil, její spuštění, ale dokonce způsobuje u jeho operačního systému nechvalně známou chybu, známou jako „modrá smrt“. Tvůrci tuto minelu sice opravili poměrně rychle pomocí patche, ale na pošramocené pověsti příliš agresivních protipirátských ochran, které mohou velmi vážně ohrozit samotný správný chod počítače, už to nic nezměnilo. Starforce je navíc oproti ostatním podobným softwarům ještě o fous dál – z počítače jej je totiž téměř nemožné odinstalovat běžnou cestou a když k tomu připočteme skutečnost, že některé ovladače, které se spolu s ním instalují bez vědomí uživatele, zpomalují chod počítače a můžou způsobovat celou řadu chybových stavů, tak se není čemu divit, že se k němu většina lidí postupem času naučila přistupovat stejně jako k virům. To je také jeden z důvodů, proč nad ním i vývojáři v průběhu let nadobro zlomili hůl.

Plevel ovšem jen tak nezajde a tak i dnes čas od času narazíme na titul, který ochranou Starforce disponuje. Naštěstí se zpravidla jedná o tituly menší, které je možné zakoupit maximálně v hypermarketu Albert spolu se třemi rohlíky a stehýnkem nedogrilovaného kuřátka.

Always online

V roce 2003, krátce po větším rozšíření torrent trackerů a počítačů připojených k internetu, společnost Valve představila program, bez kterého si dnes již většina lidí nedovede svět interaktivní zábavy představit. Nesl název Steam a když to vezmeme kolem a kolem tak položil základy poslednímu druhu ochrany, kterému se zde dnes budeme věnovat.

Steam se do povědomí většiny lidí dostal v roce 2004, rok po svém vydání, při příležitosti slavnostní premiéry kultovní hry Half Life 2. Nutnost instalovat spolu se hrou další program nebyla většině tehdejších uživatelů vůbec po chuti a specializované časopisy a weby byly doslova přeplněné stížnostmi lidí na to, že pro její zaktivování je potřeba připojení k internetu. Celá tato záležitost však dostala už o čtyři roky později ještě další rozměr.

Ochrana typu „always online“ je a v minulosti také byla doménou převážně multiplayerových online titulů. U těch sloužila i jako ochrana proti potenciálním podvodníkům a cheaterům. První hrou, u které však byla využita, byl primárně singleplayerový titul studia Maxis,** Spore**. Už v jeho případě se naplno projevily všechny nešvary tohoto typu ochrany, které přetrvávají více méně dodnes. Nejspíš nemá cenu je zde vyjmenovávat, protože je velmi pravděpodobné, že většina z vás, čtenářů, už s nimi má vlastní zkušenosti, takže řekneme pouze jedno jméno – Diablo 3. Na s napětím očekávané pokračování populární série byli hráči navnazování od prvního dne jeho odhalení a když konečně přišel den V (zn. den vydání), tak jich většina přišla domů s hezky vypadající krabičkou skrývající CD s jejich vysněnou hrou, kterou nainstalovala a…musela čekat téměř týden na to, než si jí mohla doopravdy zahrát, protože servery ověřující licence prostě nestíhaly. Toto pochopitelně není jediný případ hry, jejíž protipirátská ochrana potrestala poctivce, kteří si jí normálně zakoupili. Stačí si vzpomenout na zmiňovaného Posla Smrti, Assassin’s Creed 2, nejnovější SimCity nebo třeba Rainbow Six.

Když se nad tím tak zamyslíme…mají vůbec protipirátské ochrany nějaký hlubší význam? Jistě, chápeme potřebu autorů chránit svá díla před chtivými prstíky těch, kteří nejsou dostatečně vyzrálí na to, aby dokázali ocenit práci jiných, případně jsou příliš mládi na to, aby chápali pravou hodnotu peněz. Ale – zatím se urodilo jen opravdu nepatrné množství her, které se nikomu nepodařilo prolomit a následně umístit na internet ke stažení. Těmi, kdo kvůli ochranám trpí nejvíce, se tak paradoxně ve výsledku stávají sami poctiví kupující, kteří jsou mnohdy vystavěni na milost a nemilost ne vždy správně fungujícímu ochrannému softwaru, případně autentifikačním serverům. A piráti? Ti se smějí opodál za rohem a mnou si ruce při pomyšlení na to, jak pěkně zase jednou vyzráli nad systémem.